Moje technika kresby a malby
Techniku, kterou jsem si pro tvorbu vymyslela, nazývám prokreslovaným reliéfem kolorovaným olejovými pastely (hmatovou barevnou kresbou). Je založena na vysoké citlivosti hmatu, který mám dobře vycvičen z každodenního života a z dlouhodobého užívání Braillova písma. Olejové pastely mi umožňují kresby volně dotvářet do podoby, která se blíží mému vnitřnímu vidění.
Od dětství jsem ráda kreslila, přestože jsem viděla jen velmi málo. Svět jsem v podstatě vnímala jako barevné skvrny, které do sebe volně a neurčitě přecházejí. Jen ze zkušenosti jsem věděla, že tato barevná skvrna je nejspíše mamka a tato zase auto, ale nemusí tomu tak být vždycky. Tento způsob "vidění nevidění" mi poskytoval úžasný materiál pro vlastní obrazotvornost, a tedy i pro kreslení.
K barevným podnětům zvenku se už od dětství přidávalo nesmírně intenzivní a zcela konkrétní barevné vidění vnitřní. Od malička má paměť pracuje přes barvy, kde barva je kódem informace. Názorně řečeno, všechno, co např. existuje v jazyce, má pro mě svou stálou, danou barvu. Odkud se vzala, nevím. A tak jsem už jako malá všechny lidi se jménem Tomáš vždycky viděla v zelené, a každou neděli jsem prožívala v nádherně azurově modré. V mém současném životě je pro mne tento systém barev naprosto nepostradatelný, neboť si tak do paměti ukládám například telefonní čísla, slovíčka z angličtiny, apod.
Když jsem postupným vývojem své vrozené oční nemoci v 15 letech oslepla úplně, dlouho jsem si myslela, že kreslení zůstane jednou z nemnoha činností, pro které ve světě úplné slepoty nenajdu adekvátní náhradu. Zkoušela jsem sice modelovat nebo tvořit z jiných materiálů, ale tvar a povrch mi připadaly docela nudné a všední, přičemž to opravdu pro mě podstatné, tedy barva, stále scházelo.
V roce 1996 jsem při svém studiu v USA dostala ve škole zadání, abych nějakým kreativním způsobem vyjádřila sedm aspektů své kultury. Spolužáci tvořili různé koláže z fotografií a ústřižků z novin a já nevěděla, jak se k úkolu postavit. Vzala jsem si do ruky propisovací tužku a jen tak si s ní zkusila jezdit po papíře. Po chvilce mi došlo, že propiska na papíru zanechává stopu, kterou mohu prsty nahmatat a dobře sledovat. To mě zaujalo, a tak jsem nakreslila svůj první reliéfní obrázek. Následovala informace o tom, že se v Praze pořádá soutěžní výstava výtvarných prací zrakově postižených. Tato nabídka mě velice motivovala, a tak jsem nakreslila tři kresby s motivy dívčích tváří a květin s listy. Zjistila jsem, že když si papír podložím tenkou vrstvou látky, je reliéfní stopa ještě hmatnější. Z procesu i výsledku jsem pociťovala obrovské uspokojení, neboť jsem se tak mohla pokoušet zachycovat to, co skutečně vnitřně vidím. Zároveň pro mě kreslení znamenalo nesmírné soustředění až k fyzickému vyčerpání, takže po dokončení obrázku jsem se cítila jako třeba po doběhu půlmaratonu. To byl můj začátek s kresbou.
Této aktivitě jsem se začala více věnovat po setkání s malířem Jiřím Anderlem, který si mé obrázky prohlédl a byl jimi velmi osloven. Jeho formulace ve stylu že "když jste vyslovila A, tak už nemůžete neříct B" pro mne byly velkým povzbuzením, že budu-li se jako nevidomá ve volném čase věnovat kreslení, není to nutně jen podivná úchylka, ale že tím získávám možnost vyjadřovat to, co vnitřně vidím, a lidi ve svém okolí tím třeba i potěšit.
Postupně jsem přešla na způsob prokreslování, kdy po první fázi reliéfních tvarů a čar papír otočím na druhou stranu a vybarvuji jej olejovými pastely. Reliéf je zrubu totiž pro hmat zřetelnější. Chvíli jsem také hledala vhodné prostředky na vybarvování, neboť jsem potřebovala něco, co je v každém okamžiku tvorby suché (aby se na to dalo sahat), co mi neulpívá na prstech, abych si obrázek "nešpinila", a co je dostatečně jemné v barvě, aby nevadily nepřesnosti a barvy se daly i překrývat. Tak jsem došla až k olejovým pastelům Giaconda, které mi vyhovují nejlépe.
Po formátu A4 jsem zkusila zvládnout i větší plochy, čehož jsem se dříve dosti obávala. Hmatem totiž mohu sledovat pouze detaily, ze kterých si v představě skládám celek. Kompozice je proto pro mě velice náročnou záležitostí. Nakonec jsem ale zjistila, že je to stejně především o odvaze a celkovém uvolnění. Časem také přišly silnější barevné papíry se strukturou, které zase představovaly výzvu pro hmat, neboť reliéf je na nich ještě matnější, k čemuž přispívá i struktura papíru. Líbilo se mi ale moci pracovat s barevným podkladem a také s bílou křídou.
V současné době rozvíjím nápad "podmalovávaných" podkladů. Rozmyvatelnými pastelkami si nejdříve vyrobím své vlastní barevné pozadí, na které teprve potom nanáším reliéf a barevné zpracování Giacondami. Jsem v trvalém kontaktu s akademickým malířem Antonínem Střížkem, s nímž svou tvorbu konzultuji a s nímž také plánujeme intenzivnější spolupráci. Příležitostně se spojuji také s Jiřím Anderlem, se kterým konzultuji své nápady a tvorbu vůbec.
Témata obrázků mě napadají neustále. Kdekoli jsem, cokoli dělám, stále se mi hlavou honí barvy, často i v konkrétních tvarech. Když mě něco z představ zaujme nebo se mi stále vrací, začínám s obrázkem vnitřně pracovat. Zkouším barevné kombinace, různě s obrázkem pohybuji, dívám se na něj ze všech stran. To celé ve své představě třeba při cestování tramvají. Toto je první fáze vzniku obrázku. K papíru usedám obvykle s velmi ucelenou představou o tom, co budu vytvářet. Baví mě zpracovávat dětské náměty, např. zvířata a také rostliny, do nichž vkládám různé fantaskní prvky, které ke mně přijdou. Ovlivňuje mě četba, poslech rozhlasu, setkávání s lidmi, to všechno ve mně vyvolává obrazy, které se do mých barevných představ dostávají.
Druhým zdrojem inspirace je mé přesné barevné vidění určitých skutečností, např. dní v týdnu, měsíců, telefonních čísel, osobních jmen, apod. Zkoušet kresbou zachytit tuto část svého vidění - spíše se k ní jenom přibližovat - je pro mě možná těžší, protože se musím držet "reality" svého světa, kde všechno toto existuje ve velmi hotových podobách. Na druhé straně mi tento styl tvorby přináší snad ještě větší vzrušení a naplnění, neboť je pro mě "opravdový".