Kresby a malby Pavly Kovaříkové
Místo úvodu je použito úvodní slovo výtvarníka, výtvarného kritika a publicisty Jiřího Hůly z vernisáže výstavy "Jaro, léto, podzim, zima" v Knihovně Opatov 8. 8. 2005.
Nevím, co o Pavle víte, proto nejdříve pár základních informací.
Narodila se s těžkou vadou zraku, v patnácti letech oslepla. Na přelomu 80. a 90. let se proslavila jako sportovkyně, doma má asi stovku medailí. V roce 1992 například zvítězila na letních paralympijských hrách v Barceloně v běhu na 1.500 a 3.000 metrů nevidomých žen. Na patnáctistovce vytvořila paralympijský, na tři kilometry světový rekord. Myslím, že její rekord stále platí. Rozhodnutí přestat s vrcholovým sportem bylo pro všechny velkým překvapením.
V dětství rozeznávala jenom nejbližší okolí, jakžtakž viděla do vzdálenosti padesáti centimetrů. Jenom ze zkušenosti a z vnitřní představivosti se tenkrát dohadovala, co by jednotlivé barevné skvrny mohly zastupovat, co všechno by mohly být. Ve všem tak neviděla a viděla - viděla a neviděla - i spoustu jiných věcí. Od mala má navíc neobyčejně silné vnitřní barevné vidění.
"Pro mne je normální," říká Pavla, "že všechno má svou barvu, že v barvách přemýšlím. Spíš mě překvapilo, že to ostatní lidi nemají." Barevné vidění jmen, písmen a číslic je poměrně vzácné i mezi výtvarníky. Pokud vím, o vztahu barev a hlásek psala malířka Daisy Mrázková, barvy ve funkci písmen používá ve svých zápisnících ve Francii působící malířka Hedvika Krejčová.
Barevný systém Pavly Francové je ale výjimečný svou celistvostí. Křestní jména, dny v týdnu, měsíce v roce, telefonní čísla i anglická slovíčka se v jejím vnitřním ústrojenství automaticky překódovávají do barevných struktur, a jako barevné mapy či krajiny ukládají do Pavliny paměti. Podle potřeby si je kdykoli dokáže vyvolat zpátky, a díky technice, kterou před časem objevila přeložit do normálního, tedy i nám - vnitřně nevidomým - srozumitelného vizuálního jazyka.
Čáry a tvary vyrývá do papíru propisovací tužkou, vyrytou čáru kontroluje hmatem, jak jednotlivé barvy vypadají si pamatuje z dětství. Kdyby neviděla od narození, byla by pro ni barva prázdný pojem. Z počátečních dvanácti postupně přešla na současných čtyřicet osm barev. Barvy většinou neklade přes sebe, neumí si totiž dost dobře představit výsledek barevného míšení. V podstatě je realistka, kreslí a maluje to, co vnitřně vidí. Díla, která na nás působí jako čisté abstrakce, jsou pro Pavlu obrazy skutečností, kterým se nechce a ani nemůže zpronevěřit. Jak shodné či přibližné jsou Pavliny vize a jejich viditelné záznamy se ale můžeme jenom dohadovat.
Před pěti lety se Pavla překvapivě pustila do výtvarné tvorby. Po počátečním hledání vytváří svébytná díla, systematicky naplňuje počet výjimečného díla. Nevidomost je obrovské osobní znevýhodnění, ale se silou a originalitou Pavlininých kreseb a pastelů vlastně nesouvisí. Slepota je pro Pavlu těžkou - jak ale vidíte ne nepřekonatelnou - bariérou na cestě k jedinečné výtvarné výpovědi.
Kontakt: